Je to už víc než rok, co proběhla moje vlastní svatba – teda moje a mého manžela Michala. Celou dobu jsem měla jen jednu manželku, Marťu = mojí pracovní manželku a ano, mnozí z našeho okolí se nás ptali, jestli se nebudeme brát spíš spolu než s těma našima chlapama 😀
Otázky tipu „A to Vás ty svatby ještě baví?“ Nebo „Jak si zvládnete užít vlastní svatbu, když zažíváte víc než 30 pracovních svateb ročně? Nesplyne Vám to?“ To je přeci úplná hloupost! Já i Marťa naší práci milujeme, to proto jí děláme – dává nám smysl a svojí svatbu jsme si každá přála už od mala.
Je těžké popsat jaké to bylo, byl by to totiž hooodně dlouhý článek a nikdo by ho asi nečetl. Ale pokusím se Vám sem zachytit to NEJ. I tak se připravte, že to bude dlouhé a spíš než o těch praktických věcech, to bude o těch emočních – ty totiž člověk (a ani svatební koordinátorka) není schopen naplánovat 🙂
Přiznávám, že učinit na začátku ledna 2019 rozhodnutí mít vlastní svatbu ještě ten samý rok v létě – tedy v naší nejvyšší sezoně bylo dost naivní. Ale nechtělo se nám čekat a posouvat zase soukromý život na druhou kolej. Navíc i my si chtěli užít letní svatbu, tak jsme to jednoduše riskli. A stálo to za to 🙂
O přípravách jsme se s Marťou rozepsaly tady – v článku Přípravy. Tenhle článek je jen o našem svatebním dni.
Den před svatbou
Začínali jsme den předem večer, kdy jsme se s nejbližšími kamarády sešli už na místě svatby na večeři. Povídali si, pili a společně se těšili na druhý den. Později jsme šly jen s mýma holkama( Marťou a Dančou) spát do jednoho společného pokoje, bylo vcelku pozdě a já do té doby měla pár Aperolů. Dobře jsme se všichni bavili, tak proč ne 🙂
Vzbudila jsem se ale už ve 4 ráno s tím, že moje tělo i hlava už je plně ready. Měla jsem jen v žaludku takový divný pocit. Dala jsem si tedy sprchu a snažila se nevzbudit holky. Nicméně moje hlava se začínala roztáčet na plné obrátky a vymýšlet různé scénáře toho, co by se dneska všechno mohlo stát. No jo, jsem nervák, takže obsah žaludku musel ven – to nám to ale hezky začíná. Samozřejmě holky už byly taky vzhůru – sakra, to jsem to ale kamarádka :D.
Tak jsme si chvilku povídaly a do toho přišla zpráva od našich dekoratérek, že jedna má střevní chřipku a druhá se k nám bez auta nemá jak dostat. No pěkný – takže zpoždění a zádrhel hned na začátku – ještě že existují vlaky. To už jsem samozřejmě neusnula vůbec, psala jsem to všechno Michalovi úplně nešťastná, takže nám přišel dělat společnost – nespal totiž taky. My jsme ale dvojka!
Společné dopoledne
Společná snídaně byla super nápad, který nám alespoň trochu ulevil od stresu. K tomu jsem ještě ladila pár dekorací, které jsem si nemohla odpustit a navíc jsme potřebovaly stáhnout to zpoždění, ale mě to nevadilo. Kdo mě zná, ví, že všechno si stejně udělám sama nejlíp – že jo 😀
Dorazila moje mamka a kadeřnice, tak jsme se šly zkrášlovat. Byla jsem tak nervózní, že jsem nemohla ani jíst a zvládla jsem jen polévku – musela jsem do sebe dostat aspoň něco.
Plán byl takový, že ještě než nám začnou jezdit hosté, potkáme se před obřadem s Michalem. Takový ten first look, kdy máte chvilku jen pro sebe – popovídat si a uklidnit se.
Byl už skoro čas, kdy mám být nalíčená, učesaná a mám se začít oblékat, jenže v tom mámě zvoní telefon – volá táta. Měl v tu dobu krmit našeho pejska, takové naše děcko, které jsme ale bohužel nechali doma, nezvládl by tolik lidí. Táta volá, že je díra v plotě a že pes nikde. Cooo?! Co mám teď dělat, jet hledat psa hned nebo až po obřadu? Domov máme hodinu cesty. Přece nemůže ani jeden z nás teď odjet! V tu chvíli jsem myslela, že už zkolabuju. Než jsem to ale stihla, volá táta znovu, že zaběhl jen k sousedům. Ufff…emoce mám dost slušně rozjetý. Tohle totiž nevymyslíš. Hlavně zachovat klid.
A jdeme na to..
Klepaly se mi ruce, nemohla jsem se sama ani obléknout. Ještě, že jsem u sebe měla svoje holky. Když jsem šla dolů po schodech, musela jsem se držet zábradlí. Potichu se proplížit od hostů, kteří samozřejmě dorazili dřív než měli a dorazit včas na místo setkání s mým ženichem.
Ooo…už ho vidím, stojí zády a nevidí mě přicházet. Tolik mu to sluší.. Teprve když jsem ho objala, začala jsem se uklidňovat. Za tu chvilku to ze mě všechno spadlo a už jsem se jen těšila na náš společný začátek. Bylo to perfektní a ještě jsme stihli pár fotek. Přišly za námi i moje holky družičky, takže to bylo moc fajn, takový klid před bouří než to všechno odstartuje. Michal nás chvilku nechal a šel pozdravit hosty.
V tom mi to došlo..To bych nebyla já, abych na něco nezapomněla. Náš slib jsem se chtěla ráno naučit a říkat ho zpaměti – představa byla taková, že ráno bude spousta času. Omyl, čas nebyl žádný a dokonce jsem na to úplně zapomněla! Slib jsem měla uložený jen v počítači, který jsem měla doma a v mailu ve formátu, který se nedá přečíst na mém mobilu. Hezky Lucko! Naštěstí mám Marťu, ta tuhle hádanku vyluštila a dostala ho do cizího mobilu, ze kterého jsem si ho těsně před obřadem ještě přepsala na papír – aspoň bodově. Pořád mi zachraňuje krk, ještě že ji mám 🙂
Obřad, který už ani nevnímám
Michal znovu vystřídal holky, které měly nastupovat před námi spolu s doprovodem. Už jsme slyšeli hrát hudbu, tak jsme se vydali z našeho úkrytu. Nastupovali jsme společně, ruku v ruce a nepustili jsme se celou dobu obřadu. Skoro celý obřad moje hlava téměř nevnímala. Pamatuji si jen útržky, asi kvůli tomu množství emocí. Vzpomínám si, co hezkého mi Michal říkal a sebe, jak svůj slib jen šeptám, aby byl jen pro něj. Byl to tak intimní okamžik, že jsem se o něj nechtěla s nikým dělit. Vnímat jsem začala až ve chvíli, kdy jsme odcházeli uličkou pryč a všichni jásali.
Nedělali jsme žádné společné fotky, žádné zbytečné tradice, nemáme totiž rádi žádnou křečovitost. Šlo se hned jíst a bavit se a vydrželo nám to až do rána 🙂
Stálo to za to?
Jasně, že jo! Byl to ohňostroj emocí od ranní nevolnosti, přes podlamování kolen před obřadem, až po energii vyčerpávající párty plnou tance. A svatební noc? Ze všech různých stran slýcháváme, že to není možný. Ale u nás se to povedlo..:D
Natočilo: Studio MangoShake
A co na to ženich?
Byla to jednoznačně jízda a zážitek na celý život. Asi bych nezměnil vůbec nic, všichni jsme si to užili a to pro mě bylo to nejdůležitější.
A nakonec jsem rád, že mě Lucka přesvědčila ke svatebnímu videu, koukáme na něj totiž pořád – ještě častěji než na fotky.
A naše poznatky?
- Jeden den je málo – protáhněte si svatbu na víc dní, ať se uvolníte a prožijete to všechno naplno.
- Jeden pár očí je taky zatraceně málo – určitě mějte fotografa i video. My byli rádi za každou fotku i video z mobilu 🙂
- Nenechte si to ničím zkazit – někdo nedorazil nebo se něco nepovedlo? Vždyť je to fuk, nenechte si to ničím a od nikoho zkazit a nasávejte atmosféru okolo!
- Po svatbě se někam na pár dní ukliďte – my vyrazili stejně jako na prvním rande na motorku. A ani to nemusela být svatební cesta do exotiky – stačila nám Šumava. Stejně jde jen o to prožít to všechno znovu společně a popovídat si. Na tu opravdovou svatební cestu jsme se vydali až v lednu a konkrétně do Mexika.
Jaké to je, být vdaná?
Teď jsem něčí žena, manželka, vdaná paní – je to divný. Zvykat si na nové příjmení, trapné situace když zvedáte telefon a nejdřív se pořád představujete jako Dupalová a lidi se Vás ptají na paní Říčařovou (když už jste si to změnili v mailu, že jo). Pak nastává druhá etapa, zvyknete si na představování paní Říčařové a oni se Vás ptají po Dupalové, protože Vás tak znají delší dobu. Uff .. je to zmatek mít dvě identity 😀
Naši svatbu budeme opakovat asi každej rok, byla to totiž paráda! A jestli jsme toho tady neřekli dostatek, podívejte se na naše fotky a video. Vaše Lucka 🙂
Fotky z naší BOHO GYPSY svatby
Nafotila: Marcelka Bartůšková
